Cestování vsedě – 19. díl – Dva roky života v Rusku

Cestovatel Libor Drahoňovský prožil dva roky v Rusku a dle jeho slov v něm zanechaly nezapomenutelné pocity. Kde přesně se pohyboval a jaké emoce to v něm dodnes vzbuzuje se dočtete v následujícím textu. Mnohem živější podání bude k dispozici v úterý 18. března od 18:00 ve vestibulu polenského zámeckého sálu. Přijďte se podívat na zkušeného cestovatele a vypravěče Libora Drahoňovského.

Následující text slouží jako lákadlo, ne jako náhrada za přednášku 🙂

Dva roky života v Rusku

Rusko na vlastní oči jsem spatřil v létě roku 1999, kdy jsem se autostopem vypravil do Sankt Petěrburgu. Díky masmédiím jsem měl o Rusku velmi negativní představy. Ačkoliv jsem se obával hladových a nebezpečných lidí, našel jsem odvahu přejít estonskoruské hranice. Na první mávnutí jsem si stopl naleštěný mercedes, jehož řidič mne odvezl přímo do Sankt Petěrburgu. Cestou jsme projížděli vesnicemi s úděsnými chatrčemi a nepořádkem a i Sankt Petěrburg byl značně ošumtělý a šedivý. I na lidech bylo vidět, že minulá léta nebyla rozhodně lehká. Navzdory tomu jsem byl překvapen dobrosrdečností a pohostinností místních obyvatel. V jedné chudé rodině na okraji Sankt Pěterburgu jsem byl dokonce pozván na nocleh. V Sankt Petěrburgu mne fascinovali lidé i úchvatné pamětihodnosti. Sankt Petěrburgem jsem byl doslova učarován. Rovněž tak starobylé město Pskov a klášter v Pečorach ve mne zanechaly nezapomenutelné dojmy. Rusko jsem začal považovat za zemi, o kterou se rozhodně stojí více zajímat. Následujícího roku z jara jsem se vypravil do Sankt Petěrburgu znovu. Tehdy ještě neplatila pro Čechy vízová povinnost. V roce 2001 tomu již bylo jinak. Musel jsem proto v jedné cestovní kanceláři zaplatit několik tisíc českých korun a čekat pár měsíců, než jsem vízum získal. Přesto mne tyto komplikace od další cesty do Ruska neodradily. Na podzim roku 2001 jsem se dostopoval do Moskvy.

Doslova rájem pro milovníky historie a pamětihodnosti je okolí ruské metropole v okruhu několika stovek kilometrů, znamé též jako Zlatý prstenec. Z většiny navštívených měst zmiňuji alespoň Vladimír nad Kljazmou, Suzdal, Rjazaň, Kolomnu, Nižnij Novgorod, hlavní poutní místo Ruska – Nejsvětší Trojici zasvěcený klášter v Sergiev Posad, klášter ve Volokalamsku, kopii Jeruzalémského chrámu v Istře. Ve výčtu by bylo možné pokračoval do téměř do nekonečna. Následujícího roku jsem strávil v Rusku většinu léta. Tentokrát jsem cestoval po evropské části ruského Severu. Autostop fungoval velmi dobře, někdy pomáhali se zastavováním aut i ruští policisté, kteří sympatizovali s mým způsobem cestování. Pohostinnost místních obyvatel neznala mezí. Skoro nikdy se nastalo, abych musel nocovat venku nebo hledal střechu nad hlavou v nějaké ubytovně. V hlubokých lesích temná jezera a líně tekoucí řeky, vesničky z malebných dřevěných domků a tu a tam skvostný dřevěný kostelík evokovaly ráj na zemi, nebýt dotěrných hejn komárů a útočného hmyzu i všeobecně rozšířenému alkoholismu v místní populaci. Toto putování mne přivedlo na myšlenku zařídit si roční vízum a přečkat v Rusku i zimu. Na podzim následujícího roku jsem tedy zavítal do Ruska znovu. Během podzimu jsem se toulal v oblastech poblíž polárního kruhu. Občas jsem pořádně vymrzl, zato od komárů byl pokoj. V listopadu jsem se přemístil do jižněji položeného Velikého Novgorodu, ve středověku významného obchodního partnera hanzovních měst a v současnosti poklidného krajského města s mnoha kostely a dochovaným kremlem. Zde jsem se uplatnil jako dobrovolník. Za stravu a ubytování jsem o nocích hlídal místní knihovnu. Jaro a část léta jsem strávil putováním po ruských klášterech, kde jsem rovněž nacházel ubytování za dobrovolnické práce, nejčastěji v kuchyních nebo na zahradách. Pobyt a práci v klášterech jsem záměrně vyhledával i během dalších cest do Ruska. Tímto způsobem jsem mohl rozmlouvat s dalšími dobrovolníky a mnichy. Někteří z nich byli bývalí alkoholici, feťáci, někdy i kriminálníci. Z vyprávění jejich životních příběhů by se zajisté daly napsat strhující romány.

Ruský Sever (Archandělská, Vologodská a Murmanská oblast, autonomní republika Karélie) na mne zapůsobil nejen četnými jezery, lině tekoucími řekami a rozsáhlými lesy, ale tak unikátní dřevěnou architekturou v podobě chaloupek i kostelů, mnohdy obdivuhodných rozměrů. …kopulemi zdobený Chrám Proměnění Páně na ostrově Kiži v Karelii dosahuje výšky …metrů a připomíná spíše bohatě zdobený dort. Při toulkami Rusí jsem si nejednou připadal jako v pohádce z knihy Krása vesmírná. V Archandělské a Vologodské oblasti jsem několikrát navštívil starobylá půvabná města Kargopol, Velikij Usťjug, Toťmu a Solvyčegodsk.

Záhy jsem nalezl odvahu vydávávat se stále dál a dál jižně a východně od Moskvy. Procestoval jsem autonomní republiky Tatarstán a Baškortastán, dále Astrachaňskou a Orenburgskou oblast. Zde mne kromě pamětihodností (např. kazaňský a astrachňský kreml se dochovaly ve své autoentické podobě) zaujalo etnické složení místních obyvatel i stepní krajiny, kde jsem se cítil nepatrným jako zrníčko prachu ve vesmíru. Oblast Uralu je pozoruhodná nejen rozmanitou přírodou, ale také zajímavými městy jako Perm, Solikamsk, Čerdyň a Jekatěrinburg. Žel zájem o ochranu životního prostředí v oblasti Uralu alespoň zatím nezvítězil, jak nasvědčují četné dýmýcí továrny.

Na západní Sibiři se mi velmi zalíbilo výstavné a dobře zachovalé, na pamětihodnosti bohaté město Tobolsk, svého času hlavní správní a kulturní centrum celé Sibiře.

Rusko pro mne zůstavá pozoruhodnou a úchvatou zemí, byť se potýká se spoustou problémů. Právě cesty po Rusku se staly mou hlavní motivací pro studium entologie na FF UK v Praze. Zde jsem během svých studií mohl načerpat nejen spoustu nových vědomostí, ale také se naučit ještě pozorněji vnímat svět kolem sebe, což je pro cestovatele víc než důležité.

Rusko je zemí, která se nesmazatelně vryla do mého srdce

V dalších letech jsem se do Ruska vydával zejména do jihoruských stepí, které mne okouzlily svými rozměry. Připadal jsem si tu vždy jako zrníčko prachu ve vesmíru. Kromě toho jsem neopomíjel poznávat zajímavé oblasti Uralu i západní Sibiře. Rusko je zemí, která se nesmazatelně vryla do mého srdce. O zážitcích z cest, o ruské duši, ruských prostorech tundry, tajgy, stepí i polí, ruských klášterech a starobylých městech vyprávějí besedy s promítáním. jež se koná v lomnickém kině dne 16. ledna 2012 od 18. hodin. Jste srdečně zváni.